Informace o zemi
Organizované zájezdy
Fotogalerie Etiopie
Oblíbené trasy a programy (individuálnì)
Komunikujte s námi
Radek Burda fotograf
Kontakt

Faranji s.r.o.

podchod stanice metra Andìl
Na Kní¾ecí, Praha 5, 150 00



Posvátnými horami se sleènou Spanilou

Celá Èína slaví Nový rok. Tedy nikoli ten ná¹ západní, ale svùj. Tradièní. Lunetární. Skonèil rok krysy a zapoèal rok buvola. Slavení je urputné. Bezprostøednì po Novém roce zapoèíná 15 dní oslav a veselí, nazývaný Jarní Festival, který hezky a stylovì bude zakonèen Svátkem lampiónù. Snad v¹ichni Èíòané jsou v ulicích. Ka¾dou noc z tìch dlouhých dvou týdnù. Ka¾dou noc kolem mých u¹í vybuchují petardy a rachejtle.

„Chtìl bych jet do Wutai Shan. Wu-tai-Shan, rozumíte? Jak dlouho tam do tìch posvátných hor pojedu?“. Zase je to stejné, jako tomu bylo kdykoli pøedtím na jakémkoli nádra¾í. Ptejte se v Èínì anglicky. Ptejte se v Èínì rusky. Asi by tady pomohla mongol¹tina. Èlovìk v cizinì je v¾dycky sám, i kdy¾ obklopen lidmi. V Èínì se nìkdy ta samota dá nahmatat. A nìkdy se dá z ní i ze¹ílet. Sna¾ím se artikulovat pomalu a srozumitelnì. Wu-Tai-Shan. Paní za okénkem nerozumí nièemu. Pomù¾e a¾ nalistování pro mne breberek z Marsu v prùvodci. Strohá odpovìï. „Zítra nic nejede.“

To pøeci není mo¾né, je v¹ední den, musí tam kruci nìco jet. Nepomáhá nic. Spoj byl zru¹en kvùli neprùjezdnosti silnic. Z fronty za mnou, která zaèíná dosahovat kilometrové délky a èím dál víc se z ní zaèíná ozývat temné mruèení, se odlepuje andìl. Nádherné, drobné dìvèe v krátké minisukni. Její rajcovní nohy ka¹lou na to, ¾e je nula stupòù a budou na to ka¹lat celý výlet. Mluví anglicky. Zázrak. A navíc mi zjistila, ¾e mohu vyu¾ít autobusu do Shahe a tam bude pøistaven minibus, který mne do centra posvátných hor doveze. Urèitì? Je neuvìøitelnì milá. Slíbila mi, ¾e zítra ráno v osm hodin tu na mne bude èekat a ¾e pojedeme spolu. Je skvìlé být z bohaté Evropy. Bájeèná, skvìlá holka Li. Pojedeme spolu. Hoch s-paní-li. Venku se ozve salva z kulometu. To nic, to jen nìjaký ïábel zas podpálil pás prskacích kulièek. Je nový rok, tak¾e to prskání je tu ka¾dou chvilku. Ale tøeba ta salva oznamuje, ¾e se mne chytlo ¹tìstí.



Pøedpeklím do Nebes

Kodrcáme se se sleènou Spanilou místním autobusem smìrem do hor. Místo taoistického rovnání my¹lenek se mi nìjak podivnì a neintelektuálnì pøerovnává obsah ¾aludku. Kolem nás nejprve poletuje sníh, pak padne peøina. Cesta stoupá strmì vzhùru. Èeká nás pøekonání sedla ve vý¹ce 3.000 metrù. Místní nás pøed tímto výletem zrazovali. Prùvodce nás varoval. Autobus je ale plný místních. Co doká¾í oni, doká¾e pøeci i kluk od Hradce Králové. Na silnici neuvìøitelnì houstne provoz náklaïákù a náklaïáèkù s letními gumami. Za chvíli je cesta ucpaná. Sna¾íme se chvilku klièkovat v protismìru, pak jedeme jedním kolem ve svahu a nakonec stejnì umrzáme jako v¹ichni ostatní. Prùvodcem slíbených 5 hodin jízdy je v tahu, teï to vypadá na spacáèek hezky uprostøed vánice. Vyrá¾ím s paní Spanilou ven. Nejprve oèumujeme, jak se auta navzájem pøetahují lany a pak se jdeme prachsprostì koulovat. Netu¹ím, kde se v tom drobném kvítku bere takový ¹vih a taková pumelice. Vyhrává K.O. Asi bude pìkný kvítko.

 

Koneènì je cesta volná. Jsme v horách. Silnice se neskuènì kroutí. A houpe. Nahoru, dolù, doleva a doprava. Tady na zadní pìtce se co chvíli koulíme po sobì. Ani ne po pùlhodince dìvèe pøed námi mrskne ¹avli. Jen tak, v naprostém klidu a bez pohybu svalù a nepatøièných zvukù. Dalo by se øíci: dùstojnì. Øidièe ani cestující to nijak pøíli¹ nepøekvapí, zdá se, ¾e to zde patøí k programu cesty. Øidiè má u¾ vepøedu pøipravený kýbl s pískem, cestující zpùsobnì zdvihají nohy, on to hezky kolem nás vysype pískem, pak v klidu smete, pak vysype do pøíkopu a drandíme dál. Neuplyne deset minut a sleèna chroupe bagetu a poklidnì ¹vitoøí se svojí sousedkou. Probírají kluèièí kontakty a dìsnì se u toho hihòají. Jako puber»aèky u nás doma. Svìt je nìkdy v¹ude stejný. Sleèna Spanilá mi vysvìtluje, ¾e na prázdný ¾aludek je potøeba se poøádnì najíst. Já si jídlo odpustím. Èíòané se ládují skoro v¹ichni.

Mobilománie

Mobil tu má ka¾dý. To ostatnì není pøekvapení, to tu¹il samozøejmì ka¾dý ètenáø, který si pøeèetl jen název zemì, odkud je tento cestopis. Co mne v¹ak pøekvapilo, byly znaèky mobilù. ®ádné èínské neznaèky s exotickými názvy, které zaplavují okolní a svìtové trhy, ale kupodivu hezky pìknì Nokia, Sony Ericsson, Motorola. A královsky vybavené. Tamhle v první øadì autobusu tøeba ten pán nalevo si do svého mobilu ¾ïuchá hùlkou a prohlí¾í videa a smìje se jim, tady sleèna pøede mnou hezky prstíky roztahuje svého kámo¹e na iPhonu. Zdej¹í mobily jsou prostì víc na zábavu, ostatnì záliba hravých Èíòanù ve focení èehokoli, co se hýbe i nehýbe, je povìstná. Nenápadnì mrknu na sleènu Spanilou. Ano, je to tak. Mobil je v Èínì symbolem bohatství za málo penìz a majitelé se musí prostì blýsknout tím, ¾e mají tu „správnou a¾ nejsprávnìj¹í znaèku“. I ti nejchud¹í. Prohlí¾ím si svoji mobilní vykopávku a utì¹uji se tím, ¾e jsou to tøeba padìlky, ale jistý si tím nejsem. Na mne toti¾ ta Èína dojem nìjaké velké chudoby nedìlá. Mám procestováno hodnì, a i kdy¾ jsem na venkovì 800 km od Pekingu, poøád jsem v bohaté zemi. Poøád jedu po asfaltové silnici a v ka¾dé vesnici je traktor, kterým zemìdìlci obdìlávají svá pole. Na to ze svých cest po Africe nejsem zvyklý. Ve své hlavì jsem si ty mobily prostì pøelo¾il tím zpùsobem, ¾e tu jsou nìèím, èím byla u nás na poèátku devadesátých let fialová podnikatelská saka. Taky mám je¹tì jedno schovaný.



Obklopeni pìti posvátnými vrcholy

Posvátné buddhistické hory Wutai Shan a centrum mni¹ského ¾ivota Taihuai s témìø ètyøiceti ¾ivými chrámy, které stále dodr¾ují své ceremonie a tradice a mají své mnichy, nás vítají. Je únor a venku je minus dvacet. Snì¾í a ruka na spou¹ti fo»áku mi okam¾itì omrzá. Nepomáhají ani bájeèné pletené rukavice z koloniálu v Datongu. Velkolepý Wutai Shan, jedno z duchovních center Èíny, se pøedvádí v plné síle. Jen díky této své odlehlosti a jakési nedostupnosti se mu podaøilo pøe¾ít vìt¹inu historických bìsnìní, které Èínou zmítaly, a uchránit tak své chrámy pøed nájezdníky. Proè se ale musí bránit zrovna mému pøíjezdu, kdy¾ mám kreditní karty nacpané dolary, tomu rozumím pramálo. Na druhou stranu, studený èumák vystrèilo i na celou slavnou èínskou Kulturní revoluci a vá¾nì se jim podaøilo svoji tradici uchránit. Tøeba¾e za cenu ne úplnì ko¹er ústupkù, jakým je smutný Mao Zedong Memorial Hall. Povinná pøipomínka toho, kdo tu opravdu vládne. Místnost pøímo v hlavním chrámu tìchto hor, kde zapøísáhlý ateista Mao trùní jako porcelánový bù¾ek. Dar místní komunistické partaje èínskému lidu a mnichùm zvlá¹». Èest! Pro nás je u¾ ale dnes hala uzavøena. Tady se, Mao se potutelnì smìje, neohøejeme.

Hledáme si hotel. V té psotì nikde ani noha, z autobusu jako pøivandrovalci jsme vystoupili jen my dva, ostatní jsou místní nebo tu prostì jen nìkoho mají a hned pelá¹í do svých pelí¹kù. Obvyklé nahánìèe turistù s cedulemi do této ¹ílené zimy nikdo nevyhnal. Nás vyhnal øidiè. Lituji svoji sleènu Spanilou. Ve své oblíbené mini vypadá køehce, ale je to jen zdání. Sice poskakuje a je promodralá jako já, ale ani si nezasteskne. To na¹e dìvèata by byla onaèej¹íma kabròákama. I pøes ukrutný mráz by se jim chlebárny nezastavily. „Tondó, a to jako ty ten hotel fakt zaji¹tìn nemá¹? Jarkù, mù¾e¹ proboha vzít ten kufr, snad mì s tím nenechá¹ tahat?“ Paní Spanilá se jen usmívá. Já ne, já se klepu a kleju. Nakonec si nás jeden dobrodinec pøeci jen ulovil. V hotelu kupuji pøíjemnì vytopený dvojlù¾ák. O tom dvojlù¾ku ale prosím nemluvit. To jsem øekl jen vám, doma jsem vykládal, ¾e to byly pokoje dva, i kdy¾ mi to tedy moc nechtìli zkousnout. Jsem toti¾ nekoneèná dr¾gre¹le. Tì¹ím se na nabucané duchny, ale hlavnì na èajovou konvici. Tahle konvice plná kouøícího jasmínového èaje je bájeèný èínský zvyk, za který do smrti smr»oucí budu Èíòany velebit. Proto¾e konvice v hotelích je nekoneèná a ka¾dé ráno i ka¾dé odpoledne stále zázraènì plná. Teï, v téhle zmrzle duchnové chvíli, je to je¹tì lep¹í ne¾ bernardýn s rumem. Usínáme jak ¹palci.

Ranní zasnì¾ená Taihuai, centrum Manjusri Budhy, nás opìt vítá v minus patnácti. ©plháme po 108 schodech nahoru na dominantu velkolepého chrámu Pusa Ding zmiòovaného v ka¾dém prùvodci a pohled na okolní, strmì se tyèící zasnì¾ené vrcholky nám bere dech. I kdy¾ mne to mìsto a jeho nekoneèné schody tak ¹ílenì nièí! Ná¹ problém je, ¾e je zima, a v zimních mìsících tu prostì lanovka nejezdí. Tak¾e jsou to nejen nádherné okolní hory, ale i výzva se na nì ¹plhat. Pokud chceme nìjaké chrámy vidìt, nic jiného nám nezbývá. Vlastnì bych mìl být pøesnìj¹í. To jen já mám obavy. Sleèna Li bere schody po dvou. Do stra¹ného pøevý¹ení se plazím jen já, ona – potvora- se jen vzná¹í. Od zítøka hubnu! Jsem tu sám cizinec na celé mìsto, bìhem dopoledne pak pøijedou je¹tì dva autobusy èínských poutníkù. Ale ty se do chrámù na ¹pièkách hor nedrásají. Vypadá to, ¾e ti tu jsou jen na obìd a na vhození bankovek do centrálního chrámu.Nevím, kolik mají Èíòané penìz, ale na svých bù¾cích tedy setsakra ne¹etøí. Stejnì jsou ale ti Èíòané zvlá¹tní. Je jarní festival, ale poutníci vlastnì ¾ádní, i kdy¾ je mìsto na svátek patøiènì vyzdobeno. Mo¾ná mému kni¾nímu prùvodci navzdory, kdy¾ mne tak varuje pøed cestováním právì bìhem tohoto festivalu. Anebo je to naopak a jsou úplnì normální. Copak mù¾e rozumnì uva¾ující èlovìk vylézt do minus dvaceti? Nakonec to pøeci jen stojí za to. Ze svých vý¹in orla mám celé mìsteèko i se svojí dominantní pagodou Tayuan Si jako na dlani.  




Jarní festival

Pøijeli jsme sem na závìr oslav nového roku. Nový rok se po celé Èínì slaví divoce. Jsou to dva týdny divokých noèních rejù, kdy ka¾dý, kdo má rucenohy, støílí dìlbuchy pánubohu do oken a kdy ve dne kapely v barevných kostýmech chodí od domu k domu a sna¾í se hudbou pøinést lásku a ¹tìstí a sobì trochu penìz za tu produkci. Je to doba, kdy rodiny si pøejí navzájem, chodí v èervených kostýmech, proto¾e èervená barva je také barvou ¹tìstí a sna¾í se sníst celou rybu, proto¾e v èín¹tinì zvuk ryby pøipomíná slovo blahobyt. Myslel jsem si, ¾e Taihuai bude jiné. ®e jako centrum buddhismu, klidu a hlubokého rozjímání toho bude u¹etøeno. Hluboký omyl. Nový rok je nový rok. I tady létají rachejtle, tøaskají petardy, ozývají se kulometné dávky støelného prachu zataveného do papírového pásu. I tady se mìstem valí kapely s pøí¹ernou hlomozivou muziku, na kterou tancuje celá ulice. Celé mìsto je vyzdobeno èervenými fábory s pøáními v¹eho dobrého a ka¾dý tu chodí v povznesené, slavnostní náladì. Dokonce i mni¹i se nám vyparádili a na ulicích je mù¾ete spatøit v tìch nejkrásnìj¹ích rouchách. Koneènì mám tedy i dùvod políbit svoji Spanilou. Je ráda, ale pak mne stejnì zkouluje.



Epilog

Wutai Shan jsou starobylé, posvátné hory plné nejkrásnìj¹ích èínských chrámù. Sleèna Spanilá je moderní èínské dìvèe. Umí anglicky tak, ¾e mne zahanbuje. Nosí krátké suknì, proto¾e má krásné nohy a proto¾e to ví. Má krásný oblièej, který si nemusí líèit, a pøesto si maluje oèi, na které lapá kluky po vojenských setninách. Studuje architekturu. Má mobil se Symbiánem a umí na nìm ICQ. Pøesto nejradìji tetris. No prostì umí samé vìci, které já, starý pes, vùbec neznám. Ale já ji zase mohu vyprávìt o na¹í staøièké Evropì, a to pak zase ona má oèi jak èínské lampióny. Je ¹»astna za ka¾dý pøíbìh, který jí povím, nejvíc se jí líbí ten o kouzelníkovi ®ito. Snad proto, ¾e ka¾dý Èíòan je neskonale hravý, snad proto, ¾e je z tajemné, støedovìké Prahy a snad proto, ¾e Èíòané milují snové pøíbìhy. Mít na cestách sleènu Spanilou je výhra první ceny v lotynce.

Ka¾dý se mne ptá po návratu. Jací jsou tam ti komunisti? Mohl jsi na Internet? Co studenti? Já tìm otázkám rozumím. V¾dy» to zajímalo i mì, to svi¹tìní èlánkù vypsaných z tepla Prahy ne¹lo pøehlédnout. Ano, stra¹nì mne to v Èínì zajímalo. Ale byl jsem tam jen krátce. ®il jsem tam, pravda, s nimi. Tam dole, mezi studenty, byl jsem mnohokrát ho¹tìn v rodinách a poslouchal zpìv mnichù. Ale byl jsem tam málo. Stra¹nì málo. Ve Wutai Shan jsem mìl svoji krásnou paní Spanilou a já, nabu¹en tou èeskou znalostí Èíny podle na¹ich novin, jsem se jí na to také hned zeptal. Otázky se jen sypaly. Jak proboha mù¾e¹ sná¹et cenzuru, kterou Èína provádí na Internetu? Li, co vlastnì øíká¹ na zdej¹í nesvobody? Samé útoèné otázky, u kterých a¾ dlouho poté jsem pochopil, jak stra¹nì byly po¹etilé. Její reakce byla z jiné galaxie. Má krásná, spanilá sleèna Spanilá mi vùbec nerozumìla. Má Li se na mne usmívala tìma svýma mandlovýma oèima a mezi dvìmi usrknutími neuvìøitelnì voòavého ¹álku jasmínového èaje nesmìle pípla: „Proè se tím trápí¹? Jsem ¹»astná. Èína je prostì velká. Prostì jiná. Je to Nebeská øí¹e a je jiná. S jinými koøeny, s jinou tradicí. Obrovská a ¹»astná zemì. ®ij tu s námi a pochopí¹ nás.“ Ta holka mìla naprostou pravdu. Obyèejní lidé jsou opravdu a v¹ude ¹»astní. Ano, v Èínì mù¾e¹ potkat stoletou ¾enu, která si povzdechne, proè ¾e nezaèala ten den, co ode¹la do dùchodu, se uèit malovat obrazy. Proto¾e, ji pak mù¾ete sly¹et øíkat zasnìnì, by je dnes mohla malovat u¾ celých 40 let. Na byznysmeny nemám ¾ádný názor.

Komente

Vdaka, skvele. Reagovat
Dík. Reagovat
xukaimin Reagovat
xiuyun67 Reagovat
qzyfffff Reagovat
qiuling79 Reagovat
tennille Reagovat
SEO Services Reagovat
SEO Services Reagovat
Partnersk weby: LastMinute dovolená | Dovolená na horách | Vandrování svìtem, fotogalerie | Dovolená Tunisko | Dálky.cz | Fotky s du¹í | Kréta