Informace o zemi
Organizované zájezdy
Fotogalerie Etiopie
Oblíbené trasy a programy (individuálně)
Komunikujte s námi
Radek Burda fotograf
Kontakt

Faranji s.r.o.

podchod stanice metra Anděl
Na Knížecí, Praha 5, 150 00



Kam kráčíš, česká fotografie?

Czech Press Photo, vrcholná soutěž českého a slovenského fotožurnalismu, letos oslavila kulaté výročí. Bylo jí sladkých patnáct let. Od 17. listopadu si česká veřejnost může prohlédnout vítězné práce tohoto ročníku na Staroměstské radnici v Praze. Jaký byl tedy uplynulý rok v české novinářské fotografii? Hluboce provinční.

Česká fotografie jako by stále procházela po chodníčcích 20. století a úplně pominula vývoj, který urazila fotografie světová. A navíc jako by si stále zastydle libovala v tom našem českém pupku světa, zatímco kolem se žene moderní výraz fotografie a moderní témata. Přejme jí tedy do dalších patnáctin, aby zase nabrala dech. A, jako tomu bylo mnohdy dříve, aby se znovu pokusila přinést originální témata a nové pohledy.


ÚZKÉ ČESKÉ POJETÍ
Přehlídka Czech Press Photo, jakožto výběr těch nejlepších prací v jednom roce, je specifická. Je to výběr toho nejlepšího nikoli ze všech druhů fotografie, jak ji dnes známe, ale jen z těch, které se popisují slovem „novinářská“. Jedná se tedy převážně o obrázky, které najdou uplatnění v časopisech či novinách, i když hranice, které je oddělují od jiných druhů fotografie, nejsou až tolik zřetelné. A tak tu tedy z principu věci nelze spatřit práce takových světově oceňovaných tvůrců, jako jsou například Tereza Vlčková, Veronika Bromová nebo třeba Štěpán Grygar, kterým prostě sluší výstavní plochy galerií a navíc pracují s manipulacemi, což je přímo proti smyslu pravidel Czech Press Photo. V plochém slova smyslu je novinářská fotografie taková, která nezkresleně zaznamenává denní události a zprostředkovává pohled na to, co se někde stalo. Zdůrazněme ale, že opravdu a jen v plochém slova smyslu, neboť dnešní světová fotografie již urazila obrovský kus cesty – předchozí vymezení je jí dávno těsné a možná, že ve svých nejlepších dílech tuto definici dokonce zcela zavrhla. Ano, úkolem novinářské fotografie je stále informovat a obrazově pokrývat jednotlivá dění. Ale to je úděl denní novinařiny. To nejlepší, co by mělo být vidět na Czech Press Photo, by přece jen mělo mít něco navíc. Protože ve svých špičkových snímcích dnes žurnalistická fotografie nedává prosté obrazy událostí, ale zanechává v divákovi hlavně názor na svět a svou podstatou zprostředkovává zásadní a hluboké emoce. Moderní fotografie se svým pojetím stále víc a víc blíží výtvarnému umění a dotýká se ho.


PŘÍBĚH, NÁZOR, VIZUALITA
Prosté záznamy skutečnosti jsou stará vesta a v každé dnešní mezinárodní soutěži jsou zaměněny fotografickým příběhem, koncepcí, názorem a fantastickou vizualitou. Stará fotografie, která nám říká, kde a co a jak důležité bylo být na místě jako první, je pryč a je nahrazena konceptem, jenž se tvoří ještě před prvním stiskem spoušti fotoaparátu. Vítězná fotografie nejdůležitější novinářské soutěže World Press Photo je na první pohled obyčejná. Je to policista se zbraní v jakémsi domě. Avšak když si tuto fotku zasadíte do kontextu, objevíte neskutečné valéry interpretací, které tento na první pohled banální snímek vystřelují do výšin. V soutěži Prix Pictet vítězí fantastická série obrazů Nadava Kandera pořízených podél řeky Yangtze, která neskutečně hlubokým a novým vizuálním jazykem oproštěným od dočasností předvádí neuvěřitelnou proměnu Číny, již si prošla za posledních dvacet let. Každý den, s každou novou soutěží se objevují noví, talentovaní fotografové jako například mladá, osmnáctiletá (!) holandská reportérka Bieke Depoorter, která si prostě jen zaznamenala svoji cestu po transsibiřské magistrále, a přesto dokázala přivézt silný příběh o současné ruské společnosti, a porazit tak staré harcovníky novinářské fotografie, kterým vyfoukla cenu Magnum Expression Award. Nikde tady však není po českých reportérech ani vidu ani slechu.

HEZKÁ KOMPOZICE, HEZKÉ BARVY
Výstava Czech Press Photo se ve svém jubilejním ročníku zaštítila větou W. E. Smitha: „Chtěl bych, aby moje fotografie byly něčím víc, než zachycením holých faktů, chtěl bych, aby zachycovaly vnitřní smysl.“ Té větě tleskáme, ale bohužel byla u vítězných sérií zhusta jen prázdnou proklamací. Více než odvážných a nových, vizuálně silných děl s výpovědí je v tomto ročníku sérií prvoplánově popisných. Anebo alespoň na první pohled zastiňují ostatní práce. Podíváme-li se na letošní ročník z nadhledu, vidíme místo fotografií a jejich zápasu o nové vyjádření vlastně jen politický kaleidoskop.
Představte si nějakou letošní důležitou událost – a hle, vzápětí najdete její fotografický odraz na Czech Press Photo. A tak tam prostě nemůže chybět návštěva Baracka Obamy, příjezd papeže, házení vajec na Paroubka či jarní povodně nebo sraz neonacistů. Snad nejflagrantnějším příkladem tohoto vyplňování křížovky důležitých českých událostí je obraz popálené holčičky z Vítkova, který „pohnul národem“. Je až s podivem, že mezinárodní porota, která nemá bytostnou znalost místních příběhů – ostatně, zkuste si například cvičně vyjmenovat tři čtyři události lokální politické scény v Maďarsku – po těchto „typicky českých příbězích“ neomylně sáhla. Jistě, nejsou to většinou špatné snímky, ale jsou to bohužel většinou jen snímky „hezké“. Takové, které se v daném případě snaží o „hezkou“ kompozici a „hezké“ barvy, ale neříkají víc, nemají svůj vlastní příběh nebo přesah, který je zařazuje k velkým fotografickým dílům. Snad nejhorším příkladem takto plytkého fotoseriálu jsou snímky papeže Benedikta XVI. vystřílené dávkami z kulometu z jednoho místa kdesi nahoře a pomocí teleobjektivu, bez jakékoli invence, bez jakéhokoli hlubšího smyslu. Vznikly náhodně díky tomu, že prostě přijel otec Benedikt, bylo nutné informovat – a tím to končí. Je jisté, že házení vajec na Paroubka je obrazově efektní akce, ale upřímně: bude si to někdo příští rok ještě pamatovat? Ostatně, český národ hned po udělení Nobelovy ceny a vítězné fotce na Czech Press Photo přikvačil s anekdotou: Víte, kdo v sobotu vyhraje Miss ČR? Přece Obama.

ZÍVÁNÍ U VÍTĚZE
Vítěznou fotografií Czech Press Photo se stal snímek Obamy a Masaryka proti sobě. Podle vyjádření poroty se tak stalo proto, že ji „tato fotografie zaujala svojí překvapivou a neobvyklou kompozicí zachycující událost jak národního, tak mezinárodního významu. Symbolizuje setkání mezi nadějemi minulosti – prezidentem Masarykem – a překotnými změnami současnosti – zvolením prvního amerického prezidenta černošského původu. Je vyjádřením nové naděje pro současný svět.“ Je dobré si právě tohoto vysvětlení povšimnout. V tom výroku je totiž ukryto všechno. Budeme-li číst pozorně, zjistíme, že je v něm zakódováno právě a nepřiznaně to, že tento snímek nemá – na rozdíl od zmíněného vítězného snímku World Press Photo – žádný příběh. Není to žádný obecný stav, situace, názor. Jsou to jen novinářské symboly. Fangličky navěšené na náhodnou situaci tak, aby to bylo „správně“, avšak nikoli proto, že se tím autor snaží něco říci. Je to ctihodný politický snímek pána s jeho psem u krbu, důstojný vítěz, u kterého se bude zívat.

NADĚJE TU JE
Přesto situace není tragická. Naštěstí lze mezi sériemi najít i obrazy, které se snaží potýkat s moderním výrazem fotografie. Soubor Zatorskeho psů vznikl dřív, než byl zachycen fotoaparátem. Je konceptem s melodickou linkou, kde má každý obraz svoje místo a je pevně svázán s ostatními obrazy.
Jsou tu výborně podané portréty seniorských sportovců autorky Lukášové, které možná právě proto, aby nebyly česky pepíkovské, musely vzniknout v Americe. Je to ale i například soubor Návštěvníků od Jana Cágy, který je přesvědčivou a zábavnou sondou a jenž zřejmě naštěstí nevznikl jako odpolední výstřely na seřadišti před sochou Masaryka. Snad největším překvapením je ale soubor mladé fotografky Venduly Knopové, který se zbytečně krčí kdesi mezi posledními oceněnými, a přitom právě tento její soubor, tato konceptuální fotografie polských dělníků, již Vendula předložila, je tvorbou, která je dnes nejžádanější. Možná trochu intelektuálskou, možná pro české lidové publikum až příliš výtvarnou, ale přesto bytostně moderní. A vlastně ani s politickou fotkou to není úplně zlé. Dlouhodobá práce reportéra Michala Čížka přinesla velmi neotřelé, originální, zábavné a civilní portréty prezidenta Klause.

Snad jsou právě tato díla krví, která okysličí příští ročníky.

Anebo jim dá alespoň nové podněty. A to nejen fotografické, ale i pro porotu.

vyšlo v MF Plus č. 48 / 2009


Foto popis| Alžběta Jungrová, PPF Media, cena UNHCR: Barmský nelegální uprchlický tábor v Kutupalongu. Bangladéš, 2009
Foto popis| Jan Zatorsky, Lidové noviny, Reportáž – první cena Czech Press Photo 2009: Pochoutka. Na Celebesu je pojídání psů běžnou záležitostí. Indonésie, listopad 2008
Foto popis| (shora dolů) Joe Klamar, APF, Reportáž – čestné uznání: Uprchlický tábor a vypleněná krajina okupovaná Tamilskými tygry. Srí Lanka, 23. 5. 2009 Roman Vondrouš, ČTK, Umění – druhá cena: Fragmenty, metropole. Praha, květen až září 2009 Jan Zatorsky, Týden, Instinkt, Umění – třetí cena: Hřbitov zvířecích miláčků. Únor až červen 2009 Michal Čížek, APF, Aktualita – čestné uznání: Demonstrace ultrapravicových radikálů. Litvínov, 17. 11. 2008
Foto autor| FOTO: CZECH PRESS PHOTO 2009 (7)

Partnerské weby: LastMinute dovolená | Dovolená na horách | Vandrování světem, fotogalerie | Dovolená Tunisko | Dálky.cz | Fotky s duší | Kréta