Informace o zemi
Organizované zájezdy
Fotogalerie Etiopie
Oblíbené trasy a programy (individuálně)
Komunikujte s námi
Radek Burda fotograf
Kontakt

Faranji s.r.o.

podchod stanice metra Anděl
Na Knížecí, Praha 5, 150 00



Den s maratónskými vodiči

Uběhnout maratón je štrapáce. I když jste trénovaní, je to dřina. Natož pro ty, kteří běhají rekreačně a toliko pro zábavu a pro svůj dobrý pocit. Přepálit tempo a zůstat viset v půlce trati s rukama v bok a s vyplazeným jazykem není u maratónu nic neobvyklého. Tedy pokud s vámi neběží váš běžecký anděl. Maratónský vodič. Pak dokážete i zázraky.

Na Miloše Škorpila jsem dostal kontakt od svého spolužáka, který začal běhat jako buřt a dnes proleze uchem jehly. Nejdřív jsem ho podezíral, že ta jeho kila dole jsou způsobená novými hodinkami, podle kterých běhá, ale pak jsem mu uvěřil, že je to proto, že je cílevědomý. Ostatně mi nic jiného ani nezbývalo. Jinak by mne manželka donutila si ty hodinky koupit taky. S cílevědomostí to už mám doma snazší. Ona sice ví, že mám pevnou vůli, ale taky ví, že se projevuje jen u mých zásadních rozhodnutích, jako že dnes opravdu zůstanu na gauči a že je to opravdu mé pevné rozhodnutí. Pak díky své pevné vůli fakt nevstanu. Schůzku pro náš Den s Milošem jsme si dohodli během konání pražského půlmaratónu. (Tykání mezi běžci je normální a já – ač metrákový váleček – jsem jeho tykáním taky tak nějak proklouzl. Asi to bylo díky jeho shovívavosti.) Jo, promiňte, důležitá poznámka. To slovo během v předchozí větě berte prosím se vší vážností pouze jako příslovce a opovažte se mu dávat nějaké jiné významy. Kdo mne zná a umí si mne správně zařadit mezi nosorožce a slona, moc dobře ví, že já opravdu nikam neběžel.

                                         

Samozřejmě jsme se sešli ráno, když to má být den s. Já si na zádech v baťohu přivlekl hovězí párky, kremžskou hořčici a pecen chleba hezky nakrájený nikoli napříč, ale podél. A celou cestu jsem nadával, že máslíčko nebude, protože by se rozteklo. Miloš přišel včas a vytáhl jen takovou maličkou dózičku plnou vitamínů a začal se tou divnou směsí nejenom ládovat, ale ještě si na tom pochutnával. Nebyl jediný. Dózičkami s podivnostmi se to kolem mne jen hemžilo. Se svými párečky jsem si v chumlu závodníků připadal jako texaský kovboj na vídeňském Plese v opeře pod taktovkou místních filharmoniků. Otevřít batůžek jsem si raději nelajsnul, a že mi opravdu v břiše kručelo. Před Milošem jsem objem a váhu batůžku okecával fotografickým náčiním a jako biblický Petr jsem chleby normálně zapřel. No, to nám ten den pěkně začíná.

 

Možná si řeknete, na co je takový vodič během maratónu vlastně potřeba. Vždyť stačí přeci zajít do první prodejny, a tam si koupit hodinky se zabudovanou GPS a dalšími hejblátky, které vám změří úplně všechno: rychlost vašeho běhu a tepovou frekvenci a délku do cíle a počet naběhaných výškových metrů a…. a třeba i počet zamilovaných bab, které omdlévají, když kolem nich plavným krokem proplujete. To jistě, to fakt jde, není na tom nic složitého a leckdo to taky tak dělá. Úplně nejraději matematici, ti si z každého maratónu pak dělají grafy a grafikony nekonečných délek a samou radostí jsou schopni se v tom nípat celé dny. Jenže naštěstí jednu věc ty báječné japonské hodinky neumějí. Prachsprostě povzbuzovat. Úplně obyčejně povzbudit nebo vynadat vám podle vaší chuti, když se vám totálně pletou nohy a vy jste právě teď DOZAJISTA přesvědčený, že v tuhle chvíli už není jiná cesta a vy to prostě MUSÍTE vzdát. Nu, a právě na tuto chvíli jsou vodiči nachystaní. Tahle sekunda, to je jejich nejzamilovanější džob. Holt je člověk tak naprogramován. Jestli je většina z nás ochotna si sama sobě v lese trošičku polevit a sem tam – samozřejmě jen kvůli kochání se krajinou – se jen procházet, tak v houfu bychom se za to samé styděli.

 

Maratón pro vodiče začíná technickou přípravou. Zvolil jsem to slovo schválně takhle odborně, protože říct to normálně, musel bych napsat, že se obyčejně nafukují balónky. Každý vodič je má totiž na sobě připevněné jako orientační znamení, kolem kterého se jeho ovečky houfují. Balónek hezky pěkně potištěný časem, na který ten který vodič běží. Ono vyběhnout maratón jen tak na blint bez přípravy nejde, a tak vlastně každý z běžců dopředu ví, na jaký asi čas „půjde“, a tak i ví, v jaké že to partičce se může svézt. Je to vlastně maratónský deštníček japonských turistů při procházce Prahou v rukou průvodce. Ostatně nejde o žádný český vynález. Ve světě se už takto běhá dávno, ale tady v Čechách se o propagaci vodičů zasloužili lidé právě kolem Miloše Škorpila.  A kupodivu relativně nedávno.

 

Proč zrovna balónek? Existuje spousta verzí. Třeba já si původně myslel – asi je to způsobeno tím mým těžkotonážním krokem diluviálního ještěra - že je to proto, aby vodiči, když už nejsou placeni za svoji práci, byli alespoň lehouncí jako pírko a nemuseli se na trati tak otrocky dřít. Ono totiž vidět Miloše jak ho ten balónek jen nadnáší, hergot, to je ale reklama na rekreační běh! Jarmilka, zapřisáhlá běžkyně v lehké obuvi, zas přišla s teorií, že je to proto, že umdlévající běžci když sotva pletou nohama, tak vždycky obrací oči v sloup. V tu chvíli je balónek tam někde nahoře jejich povoleným dopingem a pohled na číslíčko prý vždy znamená nalití nových sil. Krásná teorie. Jenže jsem byl vyveden z omylu. Všivá je šeď života. Balónky jsou proto, no protože jsou praktické. Uznejte, tohle by nám vodiči dělat neměli.

 

Start a vlastní běh, byť je to pro mnohé neuvěřitelný pocit, že jsem to dokázal a zvládnul, není ve své podstatě nic jiného, než završením mnohaměsíčního usilovného lopocení a naběhání desítek, či lépe stovek kilometrů. A tak, i když je to jen jeden delší trénink, přesto právě pro tuto dnešní neděli v běžeckém kostele se to dělá. Na trati má každý běžec svoji rodinu, své kamarády a hlavně svoji duši a vůli. Nejde o žádná vítězství, a pokud ano, pak jen o svoje vlastní nad sebou samým, nad časem a nad leností. S mnohými z těch běžců se Miloš zná, zná jejich osudy, či příběhy, proč začali. Mnohé má i ve své tréninkové skupince, kde jim prohání faldy v Kunratickém lese. A ví, že je to úžasný pocit, když se přidávají stále noví. V dnešní den nejde o časy těchto lidí. Jde o to, že jich jsou již tisíce a ti všichni zvládnou doběhnout tramvaj. A i kdyby nakrásně ujela, chytnou ji na další stanici, loudu jednu uloudanou.

 

Pod vlivem Milošova úžasného světa jsem se rozhodl, že od zítřka taky začnu běhat a hubnout. Poznámka pro nás, tlouštíky: nezapomeňte, že zítřek je až zítra. Nikdy ne dnes.


 

Komentáře

management-art Reagovat
Partnerské weby: LastMinute dovolená | Dovolená na horách | Vandrování světem, fotogalerie | Dovolená Tunisko | Dálky.cz | Fotky s duší | Kréta