Informace o zemi
Organizované zájezdy
Fotogalerie Etiopie
Oblíbené trasy a programy (individuálně)
Komunikujte s námi
Radek Burda fotograf
Kontakt

Faranji s.r.o.

podchod stanice metra Anděl
Na Knížecí, Praha 5, 150 00



Etiopské hovory s Bohem

Máme po Velikonocích. Je po svátku, který si my v Čechách povětšinou užíváme jako veselý mrskut provázený výskotem děvčat, či jako pánský úprk za štamprličkou. Případně - u menších hochů - jako závod o co největší vykoledovaný počet malovaných vajec. Málokdo si v naší světské společnosti při něm vzpomene, že Velikonoce jsou také - či možná, že jsou hlavně - svátkem Vzkříšení Krista. A přece jsou místa, kde Velikonoce patří mezi největší a nejprožívanější náboženské svátky. Místa, kde se v ty dny úpěnlivě hovoří s Bohem. Tedy přesněji, jsou místa, kde lidé se ještě stále vzpínají k Bohu s čistotou duše a Velikonoce jsou jen vyvrcholením této spjatosti. Etiopie je takovouto zemí. Černí křesťané v hloubi Afriky. Jejich Velikonoce, také křesťanské, pro tuto zemi skončily teprve nedávno. Za ten posun proti našemu kalendáři může africké bezčasí.

„Pane, kupte si prosím křížek,“ škemrá umolousaná maličká dívenka Gabra, jejíž jméno tady v Etiopii znamená Dar, a tahá mne usilovně za rukáv. Rodiče jí to jméno dali, protože děti jsou zde vskutku požehnáním a nadějí pro své rodiče. Předpokládá se, že děti budou své rodiče v stáří živit, a tak platí, že čím víc dětí, tím větší naděje na stáří. Starobní politika státu tu téměř neexistuje a vše zůstává na bedrech rodiny. „Sire, sire, pojďte za mnou, zavedu vás k chrámu, znám ta nejlepší místa na focení,“ doráží Kelile - Ochránce. Má šaty samou díru a běží úplně bosky. Na vedlejší cestě, ze které sbíhá za mnou, se to jen hemží ostrými kameny. Pro mne, zjemnělého Evropana, by ten běh byla okamžitá smrt, jeho nohy ztvrdlé každodenním během si toho ani nepovšimnou. Kolem mne je v tu ránu dětí jako smetí. Etiopie zaujímá v porodnosti neuvěřitelné deváté místo na světě. Děti jsou tu všude. Ať jste v Etiopii kdekoli, okamžitě se kolem vás sesypou.. I když jsou prašné cesty, které tu honosně označují za silnice, na první pohled úplně vylidněné, objeví se děti při jakékoli zastávce v mžiku u auta. Jako by žily podél nich pod kameny. Přibíhají bosé, nedbají kamení a skáčou jako kamzíci. Dětí jako smetí, to přísloví se k nám asi muselo přivézt z dávné Habeše, jak se Etiopie dříve nazývala.

 

Procházím se po kamenné silnici uprostřed Lalibely, duchovního centra etiopského křesťanství. Vedle mne jako černá labuť pluje ebenový poklad a neustále po žensku švitoří. Ne, nevymýšlím si. Assefa je opravdu nádherná, ale to tady v této zemi není žádný div. Tady ty krasavice z Esquire a Maxima rostou snad v každé zahrádce. Chtěla jet za každou cenu se mnou, i když jsem jí – díky mým pár dolárkům - mohl nabídnout jen nocleh, dopravu a toho pár jídla, co budu jíst já sám. Přesto na to okamžitě kývla. Je zdravotní sestrou v nemocnici v muslimském Hararu a možnost dostat se do křesťanské Lalibely byla pro ni splněným snem. Divoké ceny ropy zamávaly s celým světem a zejména v chudé Etiopii odřízly lidi od možnosti cestovat. Ne, že by snad cestovali předtím, ale teď, když ceny za autobus stouply o polovinu, se už nepodívají vůbec nikam. Assefa je neskutečně bezprostřední, milá holka. Se samozřejmostí sobě vlastní si ke mně ihned přisedla v buse, když jela od své rodiny, kterou mohla navštívit teprve po dvou letech. Mluví anglicky, jak se naučila v misijní škole, a jak jsem později pochopil, byla šťastná, že si na povídání ulovila svého „faranji“, jak tu říkají cizincům. Má úžasné, dlouhé, štíhlé prsty, růžové dlaně jako opička a nádherné svítivé oči. Co si ona myslí o tom medvědovi, co si ji tak okouzleně prohlíží, si netroufám pomyslet. Myslím, že je dobré žít v nevědomosti.

 

Lalibela na první pohled vypadá jako každé jiné městečko v tomto koutě Afriky.  Je obklopená krásnými horami, všude panuje ruch a zmatek. Prostě Etiopie. Při letmém zkoumání snad jen překvapí hlavní silnice, která se vine městečkem a je vyskládaná z kočičích hlav. V Etiopii je takováto cesta neuvěřitelnou vzácností, obvyklé jsou naopak cesty jen vyježděné, prašné. Vždyť i hlavní tah z hlavního města Addis Abeby sem do Lalibely byl ještě loni toliko utemovaným mlatem, po kterém se ze strany na stranu kolébaly náklaďáky a místní autobusy zabalené do nedýchatelného prachu. Teprve vloni a letos do té hrůzné cesty, která se každý rok v období dešťů stávala zcela nesjízdnou, kde až po nápravy tonuly auťáky s potravinami, vběhly těžké čínské stroje a neskutečnou rychlostí začaly alespoň tento kout země přibližovat civilizaci. Ambiciózní plán vlády chce do tří let pokrýt všechny hlavní silnice asfaltem. Pro porovnání jen uvažte, že ještě před pěti lety tu byla asfaltová jen jediná silnice – ta mezi Addis Abebou a Hararem. Pouhých 300 kilometrů asfaltu v zemi, která je rozlohou pětkrát větší než Británie. Mě to ale teď trošku sobecky mrzí. Nebylo nic báječnějšího, než při tom natřásání zlehka padat k nohám své Assefy. Ostatně i pro Assefu ta jízda nebyla snadná. Raději jsem ji musel celou cestu pevně držet.

 

Zdání obyčejnosti u Lalibely klame. Hluboce klame. Pod obyčejným štěbetáním žen, pokřikováním dětí a rozvážným postáváním mužů obchodníků tepe zdejší každodenní mše. To nabízení křížů dětmi není jen touha vyrazit z „faranjiho“ nějaký ten peníz, ale kdesi hluboko vevnitř obyčejná radost podarovat tím nejcennějším, co mohu sám nabídnout, a zároveň i tím vlastně nejprostším. Maličká Gabra mne křížkem z kamene, opracovaném primitivní technikou, nakonec  obdarovává. Prý pro štěstí. Nechce nic, vždyť ho udělala sama. Stydím se, že já na oplátku nemám nic, co bych ji mohl dát. Nakonec ji věnuji jedno plato acylpyrinů. Těch pár tabletek, které doma ani nevnímáme, je pro ni zázrakem. Assefa jí pečlivě vysvětluje, na co jsou léky dobré, a je vidět, jak je ten špunt šťastný. Schovávám si křížek od Gabry pečlivě do kapsy, abych hned dostal za uši. Lalibela je hlavní město křesťanské duchovnosti. Assefa mi jemně bere kříž z rukou a vkládá ho na krk. Máme teď stejný. A máme ho všichni. Každý kolem má nějaký kříž na těle. Za zatáčkou se otevírá vchod do lalibelských chrámů. Assefa mne, slepého protože oslněného, vede do světa zázraků.

 

Podle pověsti, zapsané snad ve všech knihách, byl jeden z lalibelských chrámů postaven během jediné noci anděly. Myslím, že je to dávný historický omyl. Všechny zdejší chrámy stavěli andělé. Jsou místa pro věřící a místa pro modlitbu. Lalibela stojí výš. Je místem pro kontemplaci. Znám chrámy hrdě gotikou vztyčené k nebi, znám naparáděné blyštivé chrámy barokní s buclatými tvářičkami, znám velkolepé buddhistické sochy obrovských rozměrů ukryté v jeskyních. Toto je něco jiného. Jsou to chrámy zapuštěné pod úroveň země. Vytesané do tvrdého skalního masivu tak, aby jejich střecha nepřesahovala okolní povrch. Obrovský komplex chrámů, který tu stojí odnepaměti, od počátků křesťanství. Hrdé stavby symbolizující pevnost a mocnost víry zdejších lidí. Je to zhmotnělý Starý zákon nejen pro tu starodávnou hmotu, jež na mne padá, ale i díky místním, kteří se zde modlí. Je čas jejich Velikonoc a oni si sem, do místa své víry, přicházejí pro své odpovědi a svá požehnání. Je fascinující pozorovat, jak hluboce svoji víru prožívají. Slovo pozorovat je ale slovo neuctivé. Stydím se za něj, protože v něm cítím slabounký úsměšek věnovaný sběrateli motýlů, který zkoumá motýlí křídla lupou. Moji Lalibelané nejsou motýli k pozorování. Jsou to denní i noční motýli rozprostírající svá křídla a napínající svoji duši až tam nahoru, k Bohu. Jejich víra je tu, v těch starobylých chrámech, tak hmatatelná, že se za svoje bezbožství nekonečně stydím. A protože jejich víra lze vzít do rukou, tak jim ji i závidím. Závidím jim ten jejich pevný bod, kolem kterého uspořádávají svůj svět. Assefa se ke mně zpočátku tiskne, cítím její napnuté křivky na svém těle a její vzrušený dech. Po chvíli se odpoutává od světa i ona, a jen do klubíčka smotaná, bezbranná a zároveň tak silná, si odříkává své modlitby. Je předvečer Vzkříšení Krista. Vrcholí měsíční půst, zde tak pečlivě dodržovaný. Nejočekávanější událost, zítřek, začíná ranní mší.

 

Jsou čtyři hodiny ráno. Z chrámu do pokoje doléhají zvláštní hluboké zpěvy. Je ještě těžká noc plná očekávání. Hvězdy vedle mne ve stínech na tenkém prostěradle vykreslují Assefiny křivky a cítím její dech šťastného, spokojeného dítěte. Její vlasy jsou na omak tvrdé jako žíně. Mám nutkání ji pohladit a nasát její vůni. Pokládám jí k hlavě džbán s vodou a opět vyrážím k chrámu. Nádvoří před největším chrámem je plné věřících. Je nejslavnostnější den roku, všichni jsou oblečení v bílých hábitech. Přes časnou hodinu jsou chrámy plné. Liturgické zpěvy zpívané sbory kněžích se zarývají do duše a opět jako včera mne unášejí do dalekých časů počátků, kdy byl čas ještě se zabývat sebou a světem kolem nás. Přišel jsem snad pozdě? Obřad, zpěvy, čtení z Písma však trvá ještě další čtyři hodiny. Chrám připomíná starozákonní výjevy známé z obrazů. Schoulené postavy, uzlíčky, odříkávají v strnulosti svoji modlitbu. Jestli Bůh existuje, pak se prochází mezi těmito lidmi. Tichý zástup se pomalu posunuje a dotýká se svého vyobrazeného svatého. Velikonoční bubny procházejí mezi jednotlivými kostely spolu kněžími a zástupy věřících. Všude je hmatatelně cítit oslava tohoto dne. S prvními paprsky slunce za mnou přibíhá i Assefa. Naštěstí namísto omluv mi prostě na ústech přistane ten nejkrásnější dárek. Její polibek.

 

Jdeme spolu na oběd. Poslední bezmasé jídlo. Fasting food, postní jídlo. Vařená zelenina, desítky druhů, podávaná se zvláštní kyselou plackou, injerou, nad kterou se české jazýčky tak ohrnují. No, nevím, mně chutná, navíc v tento úžasný den bych si pošmáknul i na skelné vatě. Zapíjíme to pivem svatého Jiří, protože je to vlastně české pivo, z pivovaru, který byl postaven zlatými českými ručičkami. Assefa se směje mé neobratnosti, protože tady se jí rukama, a injera je jako had. Já se směji jí, protože už po druhém pivu má zvlhé a orosené oči. Je nádherný den a máme teď až do večerní mše spoustu času se věnovat jen sami sobě.

 

Večerní mše je vyvrcholením celého postního měsíce. Dorazil na ni pop z Axumu, místa, kde se ukrývá slavná Archa úmluvy. Lalibelské chrámy i prostranství před nimi jsou nabité k prasknutí. Každý drží v ruce svíčku, já jako faranji mohu držet svoji ebenovou krasavici. Není k hnutí. Zabodávám jednu nohu stativu do země a to je jediný centimetr plochy, kde se dnes budu moci zdržovat. Tiskneme se na sebe, vnímám její teplo a vůni její kůže. Přitisknutá ke mně, rozráží mé myšlenky dychtivým tlukotem svého srdce. Hebké kočičí prsty, které se mne dotýkají, vypalují znamení do mého těla. Všude kolem bzučí modlitby, atmosféra je ztěžklá tou nekonečnou blízkostí Boha. Kněží v barevných rouších zpěvným hlasem čtou poselství Bible. Dunění bubnů a zvláštní řehtačky vybičovávají atmosféru a volání těch tisíců vzhůru vytváří žebřík, po kterém i já mohu dojít do nebe. Lidé kolem mne se ani nepohnou, zahaleni v tradiční etiopské oblečení, které se tu nazývá habesha kemis, a které jim dodává ve zdejších prostorech neuvěřitelnou éteričnost a duchovnost. A najednou se kolem mne rozsvítí miliony svíček. Jejich plamen ozáří dívčí obličeje zahalené v bílé šály a i já se v tu chvíli stanu součástí Bible. Nádherné tváře žen okolo mne zavádí do jeruzalémského chrámu. Slyším ten starý mariánský biblický příběh. Co ta žena udělala pro Ježíše? Umyla nohy slzami, utřela je do vlasů a vylila vzácný parfém na jeho hlavu. Co na to Ježíš? Odpustil jí hříchy. Myslím, a cítím, že to viděli i všichni kolem. V tu chvíli Bůh sestoupil do našeho chrámu.

 

Rozcházíme se. Jdeme na pokoj, Etiopané se rozprchávají do svých prostinkých tukulů. Půst skončil, nastávají orgie masa. Nakoupené slepice, kozy a ovce padají pod zářezy nožů. Nocí se ozývá kvičení porážené zvěře. Vzplály první hranice, všude se ozývá muzika, tančí se. Život běží dál podle již staletí neměnných tradic. Jsem šťastný, že tento ráj turisté ještě neobjevili. Assefa a její drobná vypnutá prsa tak zůstávají ukryty jen pro mne.


Komentáře

wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
wwwe Reagovat
aa Reagovat
leilei Reagovat
123 Reagovat
123 Reagovat
123 Reagovat
123 Reagovat
123 Reagovat
123 Reagovat
123 Reagovat
123 Reagovat
123 Reagovat
leilei Reagovat
leilei Reagovat
12 Reagovat
wwwe Reagovat
Partnerské weby: LastMinute dovolená | Dovolená na horách | Vandrování světem, fotogalerie | Dovolená Tunisko | Dálky.cz | Fotky s duší | Kréta