„Chtěl bych jet do Wutai Shan. Wu-tai-Shan, rozumíte? Jak dlouho tam do těch posvátných hor pojedu?“. Zase je to stejné, jako tomu bylo kdykoli předtím na jakémkoli nádraží. Ptejte se v Číně anglicky. Ptejte se v Číně rusky. Asi by tady pomohla mongolština. Člověk v cizině je vždycky sám, i když obklopen lidmi. V Číně se někdy ta samota dá nahmatat. A někdy se dá z ní i zešílet. Snažím se artikulovat pomalu a srozumitelně. Wu-Tai-Shan. Paní za okénkem nerozumí ničemu. Pomůže až nalistování pro mne breberek z Marsu v průvodci. Strohá odpověď. „Zítra nic nejede.“

To přeci není možné, je všední den, musí tam kruci něco jet. Nepomáhá nic. Spoj byl zrušen kvůli neprůjezdnosti silnic. Z fronty za mnou, která začíná dosahovat kilometrové délky a čím dál víc se z ní začíná ozývat temné mručení, se odlepuje anděl. Nádherné, drobné děvče v krátké minisukni. Její rajcovní nohy kašlou na to, že je nula stupňů a budou na to kašlat celý výlet. Mluví anglicky. Zázrak. A navíc mi zjistila, že mohu využít autobusu do Shahe a tam bude přistaven minibus, který mne do centra posvátných hor doveze. Určitě? Je neuvěřitelně milá. Slíbila mi, že zítra ráno v osm hodin tu na mne bude čekat a že pojedeme spolu. Je skvělé být z bohaté Evropy. Báječná, skvělá holka Li. Pojedeme spolu. Hoch s-paní-li. Venku se ozve salva z kulometu. To nic, to jen nějaký ďábel zas podpálil pás prskacích kuliček. Je nový rok, takže to prskání je tu každou chvilku. Ale třeba ta salva oznamuje, že se mne chytlo štěstí.

Předpeklím do Nebes

Kodrcáme se se slečnou Spanilou místním autobusem směrem do hor. Místo taoistického rovnání myšlenek se mi nějak podivně a neintelektuálně přerovnává obsah žaludku. Kolem nás nejprve poletuje sníh, pak padne peřina. Cesta stoupá strmě vzhůru. Čeká nás překonání sedla ve výšce 3.000 metrů. Místní nás před tímto výletem zrazovali. Průvodce nás varoval. Autobus je ale plný místních. Co dokáží oni, dokáže přeci i kluk od Hradce Králové. Na silnici neuvěřitelně houstne provoz náklaďáků a náklaďáčků s letními gumami. Za chvíli je cesta ucpaná. Snažíme se chvilku kličkovat v protisměru, pak jedeme jedním kolem ve svahu a nakonec stejně umrzáme jako všichni ostatní. Průvodcem slíbených 5 hodin jízdy je v tahu, teď to vypadá na spacáček hezky uprostřed vánice. Vyrážím s paní Spanilou ven. Nejprve očumujeme, jak se auta navzájem přetahují lany a pak se jdeme prachsprostě koulovat. Netuším, kde se v tom drobném kvítku bere takový švih a taková pumelice. Vyhrává K.O. Asi bude pěkný kvítko.

Konečně je cesta volná. Jsme v horách. Silnice se neskučně kroutí. A houpe. Nahoru, dolů, doleva a doprava. Tady na zadní pětce se co chvíli koulíme po sobě. Ani ne po půlhodince děvče před námi mrskne šavli. Jen tak, v naprostém klidu a bez pohybu svalů a nepatřičných zvuků. Dalo by se říci: důstojně. Řidiče ani cestující to nijak příliš nepřekvapí, zdá se, že to zde patří k programu cesty. Řidič má už vepředu připravený kýbl s pískem, cestující způsobně zdvihají nohy, on to hezky kolem nás vysype pískem, pak v klidu smete, pak vysype do příkopu a drandíme dál. Neuplyne deset minut a slečna chroupe bagetu a poklidně švitoří se svojí sousedkou. Probírají klučičí kontakty a děsně se u toho hihňají. Jako puberťačky u nás doma. Svět je někdy všude stejný. Slečna Spanilá mi vysvětluje, že na prázdný žaludek je potřeba se pořádně najíst. Já si jídlo odpustím. Číňané se ládují skoro všichni.

Mobilománie

Mobil tu má každý. To ostatně není překvapení, to tušil samozřejmě každý čtenář, který si přečetl jen název země, odkud je tento cestopis. Co mne však překvapilo, byly značky mobilů. Žádné čínské neznačky s exotickými názvy, které zaplavují okolní a světové trhy, ale kupodivu hezky pěkně Nokia, Sony Ericsson, Motorola. A královsky vybavené. Tamhle v první řadě autobusu třeba ten pán nalevo si do svého mobilu žďuchá hůlkou a prohlíží videa a směje se jim, tady slečna přede mnou hezky prstíky roztahuje svého kámoše na iPhonu. Zdejší mobily jsou prostě víc na zábavu, ostatně záliba hravých Číňanů ve focení čehokoli, co se hýbe i nehýbe, je pověstná. Nenápadně mrknu na slečnu Spanilou. Ano, je to tak. Mobil je v Číně symbolem bohatství za málo peněz a majitelé se musí prostě blýsknout tím, že mají tu „správnou až nejsprávnější značku“. I ti nejchudší. Prohlížím si svoji mobilní vykopávku a utěšuji se tím, že jsou to třeba padělky, ale jistý si tím nejsem. Na mne totiž ta Čína dojem nějaké velké chudoby nedělá. Mám procestováno hodně, a i když jsem na venkově 800 km od Pekingu, pořád jsem v bohaté zemi. Pořád jedu po asfaltové silnici a v každé vesnici je traktor, kterým zemědělci obdělávají svá pole. Na to ze svých cest po Africe nejsem zvyklý. Ve své hlavě jsem si ty mobily prostě přeložil tím způsobem, že tu jsou něčím, čím byla u nás na počátku devadesátých let fialová podnikatelská saka. Taky mám ještě jedno schovaný.

Obklopeni pěti posvátnými vrcholy

Posvátné buddhistické hory Wutai Shan a centrum mnišského života Taihuai s téměř čtyřiceti živými chrámy, které stále dodržují své ceremonie a tradice a mají své mnichy, nás vítají. Je únor a venku je minus dvacet. Sněží a ruka na spoušti foťáku mi okamžitě omrzá. Nepomáhají ani báječné pletené rukavice z koloniálu v Datongu. Velkolepý Wutai Shan, jedno z duchovních center Číny, se předvádí v plné síle. Jen díky této své odlehlosti a jakési nedostupnosti se mu podařilo přežít většinu historických běsnění, které Čínou zmítaly, a uchránit tak své chrámy před nájezdníky. Proč se ale musí bránit zrovna mému příjezdu, když mám kreditní karty nacpané dolary, tomu rozumím pramálo. Na druhou stranu, studený čumák vystrčilo i na celou slavnou čínskou Kulturní revoluci a vážně se jim podařilo svoji tradici uchránit. Třebaže za cenu ne úplně košer ústupků, jakým je smutný Mao Zedong Memorial Hall. Povinná připomínka toho, kdo tu opravdu vládne. Místnost přímo v hlavním chrámu těchto hor, kde zapřísáhlý ateista Mao trůní jako porcelánový bůžek. Dar místní komunistické partaje čínskému lidu a mnichům zvlášť. Čest! Pro nás je už ale dnes hala uzavřena. Tady se, Mao se potutelně směje, neohřejeme.

Hledáme si hotel. V té psotě nikde ani noha, z autobusu jako přivandrovalci jsme vystoupili jen my dva, ostatní jsou místní nebo tu prostě jen někoho mají a hned peláší do svých pelíšků. Obvyklé naháněče turistů s cedulemi do této šílené zimy nikdo nevyhnal. Nás vyhnal řidič. Lituji svoji slečnu Spanilou. Ve své oblíbené mini vypadá křehce, ale je to jen zdání. Sice poskakuje a je promodralá jako já, ale ani si nezasteskne. To naše děvčata by byla onačejšíma kabrňákama. I přes ukrutný mráz by se jim chlebárny nezastavily. „Tondó, a to jako ty ten hotel fakt zajištěn nemáš? Jarků, můžeš proboha vzít ten kufr, snad mě s tím nenecháš tahat?“ Paní Spanilá se jen usmívá. Já ne, já se klepu a kleju. Nakonec si nás jeden dobrodinec přeci jen ulovil. V hotelu kupuji příjemně vytopený dvojlůžák. O tom dvojlůžku ale prosím nemluvit. To jsem řekl jen vám, doma jsem vykládal, že to byly pokoje dva, i když mi to tedy moc nechtěli zkousnout. Jsem totiž nekonečná držgrešle. Těším se na nabucané duchny, ale hlavně na čajovou konvici. Tahle konvice plná kouřícího jasmínového čaje je báječný čínský zvyk, za který do smrti smrťoucí budu Číňany velebit. Protože konvice v hotelích je nekonečná a každé ráno i každé odpoledne stále zázračně plná. Teď, v téhle zmrzle duchnové chvíli, je to ještě lepší než bernardýn s rumem. Usínáme jak špalci.

Ranní zasněžená Taihuai, centrum Manjusri Budhy, nás opět vítá v minus patnácti. Šplháme po 108 schodech nahoru na dominantu velkolepého chrámu Pusa Ding zmiňovaného v každém průvodci a pohled na okolní, strmě se tyčící zasněžené vrcholky nám bere dech. I když mne to město a jeho nekonečné schody tak šíleně ničí! Náš problém je, že je zima, a v zimních měsících tu prostě lanovka nejezdí. Takže jsou to nejen nádherné okolní hory, ale i výzva se na ně šplhat. Pokud chceme nějaké chrámy vidět, nic jiného nám nezbývá. Vlastně bych měl být přesnější. To jen já mám obavy. Slečna Li bere schody po dvou. Do strašného převýšení se plazím jen já, ona – potvora- se jen vznáší. Od zítřka hubnu! Jsem tu sám cizinec na celé město, během dopoledne pak přijedou ještě dva autobusy čínských poutníků. Ale ty se do chrámů na špičkách hor nedrásají. Vypadá to, že ti tu jsou jen na oběd a na vhození bankovek do centrálního chrámu.Nevím, kolik mají Číňané peněz, ale na svých bůžcích tedy setsakra nešetří. Stejně jsou ale ti Číňané zvláštní. Je jarní festival, ale poutníci vlastně žádní, i když je město na svátek patřičně vyzdobeno. Možná mému knižnímu průvodci navzdory, když mne tak varuje před cestováním právě během tohoto festivalu. Anebo je to naopak a jsou úplně normální. Copak může rozumně uvažující člověk vylézt do minus dvaceti? Nakonec to přeci jen stojí za to. Ze svých výšin orla mám celé městečko i se svojí dominantní pagodou Tayuan Si jako na dlani.  

Jarní festival

Přijeli jsme sem na závěr oslav nového roku. Nový rok se po celé Číně slaví divoce. Jsou to dva týdny divokých nočních rejů, kdy každý, kdo má rucenohy, střílí dělbuchy pánubohu do oken a kdy ve dne kapely v barevných kostýmech chodí od domu k domu a snaží se hudbou přinést lásku a štěstí a sobě trochu peněz za tu produkci. Je to doba, kdy rodiny si přejí navzájem, chodí v červených kostýmech, protože červená barva je také barvou štěstí a snaží se sníst celou rybu, protože v čínštině zvuk ryby připomíná slovo blahobyt. Myslel jsem si, že Taihuai bude jiné. Že jako centrum buddhismu, klidu a hlubokého rozjímání toho bude ušetřeno. Hluboký omyl. Nový rok je nový rok. I tady létají rachejtle, třaskají petardy, ozývají se kulometné dávky střelného prachu zataveného do papírového pásu. I tady se městem valí kapely s příšernou hlomozivou muziku, na kterou tancuje celá ulice. Celé město je vyzdobeno červenými fábory s přáními všeho dobrého a každý tu chodí v povznesené, slavnostní náladě. Dokonce i mniši se nám vyparádili a na ulicích je můžete spatřit v těch nejkrásnějších rouchách. Konečně mám tedy i důvod políbit svoji Spanilou. Je ráda, ale pak mne stejně zkouluje.

Epilog

Wutai Shan jsou starobylé, posvátné hory plné nejkrásnějších čínských chrámů. Slečna Spanilá je moderní čínské děvče. Umí anglicky tak, že mne zahanbuje. Nosí krátké sukně, protože má krásné nohy a protože to ví. Má krásný obličej, který si nemusí líčit, a přesto si maluje oči, na které lapá kluky po vojenských setninách. Studuje architekturu. Má mobil se Symbiánem a umí na něm ICQ. Přesto nejraději tetris. No prostě umí samé věci, které já, starý pes, vůbec neznám. Ale já ji zase mohu vyprávět o naší stařičké Evropě, a to pak zase ona má oči jak čínské lampióny. Je šťastna za každý příběh, který jí povím, nejvíc se jí líbí ten o kouzelníkovi Žito. Snad proto, že každý Číňan je neskonale hravý, snad proto, že je z tajemné, středověké Prahy a snad proto, že Číňané milují snové příběhy. Mít na cestách slečnu Spanilou je výhra první ceny v lotynce.

Každý se mne ptá po návratu. Jací jsou tam ti komunisti? Mohl jsi na Internet? Co studenti? Já těm otázkám rozumím. Vždyť to zajímalo i mě, to svištění článků vypsaných z tepla Prahy nešlo přehlédnout. Ano, strašně mne to v Číně zajímalo. Ale byl jsem tam jen krátce. Žil jsem tam, pravda, s nimi. Tam dole, mezi studenty, byl jsem mnohokrát hoštěn v rodinách a poslouchal zpěv mnichů. Ale byl jsem tam málo. Strašně málo. Ve Wutai Shan jsem měl svoji krásnou paní Spanilou a já, nabušen tou českou znalostí Číny podle našich novin, jsem se jí na to také hned zeptal. Otázky se jen sypaly. Jak proboha můžeš snášet cenzuru, kterou Čína provádí na Internetu? Li, co vlastně říkáš na zdejší nesvobody? Samé útočné otázky, u kterých až dlouho poté jsem pochopil, jak strašně byly pošetilé. Její reakce byla z jiné galaxie. Má krásná, spanilá slečna Spanilá mi vůbec nerozuměla. Má Li se na mne usmívala těma svýma mandlovýma očima a mezi dvěmi usrknutími neuvěřitelně voňavého šálku jasmínového čaje nesměle pípla: „Proč se tím trápíš? Jsem šťastná. Čína je prostě velká. Prostě jiná. Je to Nebeská říše a je jiná. S jinými kořeny, s jinou tradicí. Obrovská a šťastná země. Žij tu s námi a pochopíš nás.“ Ta holka měla naprostou pravdu. Obyčejní lidé jsou opravdu a všude šťastní. Ano, v Číně můžeš potkat stoletou ženu, která si povzdechne, proč že nezačala ten den, co odešla do důchodu, se učit malovat obrazy. Protože, ji pak můžete slyšet říkat zasněně, by je dnes mohla malovat už celých 40 let. Na byznysmeny nemám žádný názor.